Jak vychovat rytíře

malý rytíř a princezna
Rytíř a jeho princezna. Toník (5) má jasno: je rytíř a všechno dokáže – začne tím, že svou princeznu Tisu ochrání. „Ale na ženění ještě nejsem zralej,“ říká. | foto: František Vlček, Lidové noviny

Když se zeptáte žen, jaký by měl být ideální muž, většina z nich asi odpoví, že gentleman a rytíř. Jinými slovy měl by to být muž pozorný a odvážný, zkrátka takový, aby se ony mohly cítit jako princezny. Říká se tomu genderové stereotypy, ale co dělat, když si o ně děti říkají samy?

Jsem matkou pětiletého syna a nářky feministek, že dnešní muži jsou rozmazlení mazánci právě kvůli špatné výchově svých matek, jsem si donedávna nebrala k srdci. Až nedávno mě kamarádka téměř okřikla: „Nerozmazluj ho! Co ti jednou řekne snacha?!“ Právě jsem tehdy čtyřletému synovi pomáhala zavázat tkaničky...

Nemyslela to zle, myslela to vážně. Zarazilo mě to. Samozřejmě že nechci, aby z Toníka byl mazánek a sebestředný macho. Chci z něj vychovat pravého muže, ale nestojím o to, aby mi jiní lidé vystavovali vysvědčení. Kdo to ale vlastně je, ten pravý muž?

V odpovědi na tuto otázku se vzácně shodnou asi všechny ženy včetně mé kamarádky. „Je to rytíř a gentleman: upřímný, čestný, statečný,“ zasní se kamarádka.

Jenže jak vychovat Toníka, Honzíka nebo Pepíka, aby z něj vyrostl gentleman a rytíř? Manuál na to žádný není.

Legendární dětský psycholog Zdeněk Matějček vždycky zdůrazňoval, že rodiče děti nejvíce ovlivňují tím, jací sami jsou, a vychovávají, když si myslí, že vůbec nevychovávají. Ničeho si děti na svých rodičích necení tolik jako upřímnosti a statečnosti. Ani krása, inteligence či peníze prý nemají větší váhu. A rád dodával, že být upřímný chce také odvahu.

Přepereš aspoň bizona?
Nad tím, zda nás, rodiče, syn vnímá jako spolehlivé, upřímné a statečné, jsem nikdy nepřemýšlela. Dozvěděla jsem se to náhodou u jedné nedělní snídaně, kdy se manžel bez varování zeptal Toníka: „Co si myslíš, že umím nejlíp?“

Pětiletý pozorovatel se zamyslel: „Hrát si.“
Evidentně to nebyla očekávaná odpověď.

„Taky umíš sedět,“ doplnil Toník. V té chvíli jsem se přestala tvářit pobaveně a ve jménu psychologické pravdy se uchýlila k manipulaci: „Víš, jak jsme se dívali na Lvího krále, jak tam Simbův tatínek zahnal hyeny. To by táta určitě dovedl. Kdo z nás by dokázal zahnat hyeny?“ „No to teda nevím,“ nechápe Toník. „Táta by to určitě dokázal, viď?“ navádím k odpovědi, která by jeho tátu potěšila.
„Ale maminko, proč by to dělal?“ Opravdu není nad upřímnost.
„Znáš někoho, kdo je statečný?“ ptám se tedy rovnou, ať máme jasno, z koho si může brát příklad. „Táta!“ Odpoví syn paradoxně a dodá na vysvětlenou: „Protože mě vždycky přepere a nikdy se nevzdává. Taky by dokázal přeprat psa, kočku, myš, vlastně myš ne, těch se bojí. Jo a dokázal by přeprat i žábu, myslím.“

Táta je tedy v očích našeho syna statečný, protože by přepral žábu. Tak tohle děti považují za odvážný skutek?

Děti do šesti let nejsou žádní hrdinové, v tomto období se potřebují cítit v bezpečí. Strach je drží v blízkosti rodičů, od nichž očekávají, že je před vším ochrání.

„Pořádat dětem v tomhle věku stezky odvahy, strašit je a bavit se tím, jak se hezky bojí, je naprostý nesmysl,“ říká psycholog Jeroným Klimeš. 

Muži se dělí na hrdiny a zbabělce. Svoje geny totiž mohl předat jen ten, kdo bojoval, nebo utekl.


Rodiče by dětem svým chování mměli říkat: na mě se můžeš spolehnout. Čitelné, jasné jednání je klíčem k úspěchu. Například alkoholici, kteří se chovají nevyzpytatelně, svoje děti matou. Jeden den slibují modré z nebe, další den je ale všechno jinak. Není divu, že je jejich potomci při návštěvě psychologické poradny zobrazují jako mouchy nebo motýly, tedy slabá stvoření. Otec ochránce je namalovaný jako kůň, tygr nebo lev. Předškoláci také předem odhadují možnosti svých rodičů chránit rodinné hnízdo. Právě proto je důležité umět někoho „přeprat“.

„Strejdo, přepral bys mýho tátu?“ Malá Agátka si na návštěvě měří pohledem mého dvoumetrového muže, zatímco její tatínek, advokát a příležitostný horolezec, odešel do kuchyně . „Ne, tvého tátu bych určitě nepřepral,“ prohlásí manžel. Přece neshodí kamaráda. „Hm,“ zájem v pětiletých očích vystřídá mírné znechucení: „A přepral bys aspoň bizona?“ Podle tónu jejího hlasu střet s bizonem ani nestojí za řeč.

Nekoupíte mu pistolku? Najde si klacek
Rozhovor rodičů malých kluků někdy připomíná debatu členů skupiny, která po určité době zjistila, že jim mírové prostředky k prosazení požadavků nestačí. Potichu a opatrně si svěřují: „Doufali jsme, že se bez zbraní obejdeme.“

„Nám to taky nevyšlo. Kolik máte pistolí?“

„Tři, ale z toho jsou dvě na vodu. Kulomet mi ale domů nesmí!“ Úderem třetího roku totiž vezmou „muži“ do ruky klacek a jdou bojovat. A to i v případě, že jim vyprávíte pohádky, kde nevystupují žádní udatní rekové a zachráněné princezny, naopak si vymýšlíte genderově vhodné příběhy. Malý kluk, který obdivuje vynálezce Myšpulína a v jehož dosahu nejsou žádné atrapy zbraní, najednou sebere kus větve a zvolá: „Pojď bojovat!“

Co to znamená? A je to dobře, nebo špatně? „Co by to asi tak bylo, je to příprava na válku, na boj, na lov. Muži to mají v genech,“ vysvětluje psycholog Jeroným Klimeš.

Kulomet doma pochopitelně taky nemáme, ani plastové granáty. Zato ke stavebnicím před rokem přibyl dřevěný meč, helma z lepenky, štít a pletené okruží. Vyrábí je Jiří Havlis z borovanského zámku. „Jako všichni kluci jsem obdivoval rytíře,“ vysvětluje, proč začal vyrábět tento sortiment.

„Já mám brnění,“ předvádí Toník svůj kostým na maškarním plese. „Brnění můžeš mít leda tak v kolenou, chlapče. Tohle je zbroj,“ odpovídá mu s úsměvem přihlížející doprovod malého vodníčka, povoláním historik.

„Jsem rytíř a jsem tu na stráži,“ trvá na svém syn.
Šestiletá dcera známých převlečená za Rusalku přiběhne k malému rytíři a obdivně mu říká: „Toníku, ty jsi kluk, ty všechno dokážeš.“

Rusalčina maminka zbledne. Od malinka vede svoje dcery k tomu, aby z nich vyrostli sebevědomí a samostatní lidé, jako čert kříži se v hračkářství vyhýbá oddělení domácích potřeb, kde se růžové vysavače či fialkové mixéry vydávají za hračky pro malé slečny – a teď tohle.

Druhý den si Rusalka a rytíř celé odpoledne hráli na zahradě. „Verunka chce být pořád princezna, abych ji vysvobozoval. Už mě to nebaví, tak jsem si představoval, že jsem Buzz Rakeťák a letím do vesmíru, ale Verunce jsem to radši neřekl. Taky mi tvrdí, že princezny se musejí poslouchat na slovo a že si mě vezme za manžela,“ referuje trochu zaskočený Toník a horlivě pokračuje: „Já se s holkama kamarádím, ale na ženění ještě nejsem zralej.“

Jestli tento názor pan rytíř do pětatřiceti neopustí, tak jako matka asi dostanu pětku.

U počítače místo na lovu
„Jdu zahnat hyeny,“ říkává teď manžel, když jde vykonat něco, o čem je přesvědčen, že ho to stojí veliké přemáhání. Třeba odnést do auta osmou tašku se zbytečnými věcmi – legem, povlečením, zavařeninami, knihami. Nepochybuji, že by raději zaháněl líté šelmy, než aby v kufru skládal puzzle z bagáže. Jenže jeho kočovný kmen se zrovna vydává na chalupu. Snáší to statečně – co má taky dělat? Situací, kdy mohou muži zcela jasně a zřetelně projevit svou odvahu, totiž v běžném životě ubylo.

Pokud už se nějaká vyskytne, dost často ji ochránce propásne, protože je zrovna na lovu, tedy v práci u počítače.

Přesně jako se to stalo onehdy, když na nás štěkala Rita, fena německého ovčáka. Stalo se to už mnohokrát předtím, toho dne ji však otevřená vrata vybídla k útoku. Toníka jsem vedla za ruku a naši jezevčici Máňu na vodítku, když se k nám ve značně nepřátelském rozpoložení Rita přiřítila. Popadla jsem syna, dala ho stranou a nakázala mu, ať se ani nehne. Rita na volání své paničky nezareagovala. Naděje, že svoji psí konkurentku kousne a zase půjde, byla pryč. Všichni pejskaři vědí, že každý majitel má pacifikovat jen svého psa, jenže vyděšená majitelka Rity se o to snažila bezúspěšně. Sousedi se schovali.

„To je jasný, to chápu, víš, co to je rozzuřený vlčák?“ řekl mi později rozšafně kamarád a mně ztuhl úsměv. Sousedy ale chápu. Taky jsem si myslela, že mě Rita rafne, když jsem ji popadla za krk a odtáhla. Její majitelka ji už pak udržela.

Ještě víc mě však překvapilo, jak druhý den syn celou událost nakreslil: vysoká postava na obrázku rampouchem právě zneškodnila šelmu psovitou.

„To je táta,“ usadil mě Toník.
Myslela jsem, že jsem se přeslechla.
„Táta?“ podivila jsem se.
„Táta by Ritu hned přepral, kdyby tam byl. Táta se totiž ničeho nebojí, jen myší.“

Tak a mám to. Riskuju, abych ochránila dítě a zachránila psa, ale stejně nakonec Toník namaloval tátu – hrdinu. Podle kamarádky psycholožky je synův obrázek důkazem toho, že tatínek v naší rodině funguje jako správný muž. Jsem ráda, že má Toník vzor.
O dva měsíce později malý statečný rytíř volal z mojí náruče na výtržnici Ritu, která dostala nový plot a bývá zavřená v kotci, že ji má pořád rád, jen se mu nelíbí, že nám chtěla zakousnout Máňu. Naši jezevčici s roztrženou průdušnicí, prokousnutým jícnem a krkem veterinář zachránil. Během dvou hodin v ordinaci přišla řeč na ledacos.

„Muži se dělí na hrdiny a zbabělce,“ vyprávěl veterinář. „Svoje geny mohl totiž předat jen ten, kdo bojoval a přežil, nebo ten, kdo se schoval,“ pokračoval.

Pro ty, které vyhlížejí rytíře, kteří je budou ctít, milovat a ochraňovat, mám ale špatnou zprávu. Jak se kdo zachová, se totiž podle pana veterináře nikdy dopředu nepozná.

Zdroj: http://relax.lidovky.cz/jak-vychovat-rytire-0ql-/vztahy.aspx?c=A090601_101911_vztahy_glu, autor Hana Benešová, Lidové noviny